Kuksando učitelka Inga Ribikauskiene
Inga Ribikauskiene je kuksanado učitelka, žákyně mistra Jin Moka.
„Život v cizině ,bez rodiny a přátel mne donutil obrátit se do svého nitra. Hledala jsem způsob jak mohu co nejlépe sama sobě pomoci , jak se uvolnit, jak získat zpět rovnováhu mezi tělem a psychikou. To bytostné osamění mne nutilo hledat hlubší pochopení všeho, až mne přivedlo ke kuksandu.
Již po první praktice jsem ucítila životní energii. Tato do hloubky prožitá zkušenost pro mne znamenala jedno velké ANO a tím se kuksando stalo součásti mého života, a já cítím, že se vše postupně ve mně samotné dává dopořádku. Jsem na začátku cesty, ale změny které cítím mi dodaly odvahu předávat toto učení dál“.
Inga Ribikauskiene lekce kuksando vede v Lokti, ve městě kde žije. Také má svoje online lekce a semináře. V případě zájmu o seminář může přijet kamkoliv v České republice.
Inga vystudovala inženýrství oděvního průmyslu na litevské technologické universitě v Kaunasu. V České republice žije od roku 2008. Od roku 2009 až do roku 2018 vedla hotel nedaleko Karlových Varů a také se věnuje masážím.
Kuksando mistr Algirdas Kumža
Ambasador, signatář zákona o obnovení nezávislosti Litvy , praktikuje kuksando už patnáct let. V roce 2019 mu byl přidělen titul mistra kuksando (černý pás). V Jižní Koreji Algirdaas dostal celosvětový certifikát kuksando učitele. Je taky prvním kuksando mistrem v Litvě.
Jak všechno začalo:
Výňatek z knížky Algirdas Kumža ,,Kuksando. Začátek cesty“. Vilnius 2018.
V Soulu mi Jin Mok slíbil, že po praktikovaní kuksanda se po pár měsících celý změním, můj pohled, oči, barva kůže, budu mít čistou mysl a porozumím lépe věcem. Zbavím se stresu, nespavosti a nočních démonů. Slíbil mi že mě ovládne elixír mládí. A proto musím udělat poměrně málo – každý den cvičit aspoň půl hodiny, nejlépe hodinu, hodinu a půl.
Už když jsem s nim stoupal na horu Kailas, pocítil jsem ten velký nával energie. Toto poznání z Východu vypadalo velmi zajímavě, exoticky. Cítil jsem se jako kdybych byl výjimečný, jelikož kuksando ještě do nedávna bylo tajným horským učením, které bylo dostupné jenom mudrcům, statečným vojákům a králům. Cítil jsem se, jako kdybych se dostal do vzácného Východního řádu v jehož čele je Jin Mok. Každý den mě s radostí seznamoval s tajemstvím tohoto starého učení a často mě přesvědčoval o tom, abych se stal ambasadorem kuksanda v Evropě. Vždycky jsem se zajímal o tajemství Východu, jsou mi blízké asijské zvuky, barvy a vůně, ale i přesto kuksando vyžadovalo abych změnil svůj životní rytmus a filosofii.
Ze začátku jsem se na kuksando díval se Západní arogancí, ale jednoho dne se přihodilo něco , co mne donutilo se se cvičením opravdu seznámit hlouběji. Západní arogance se začala rozpadat, když mi lékaři diagnostikovali syndrom neklidných nohou. Protivné bolesti mě nechávaly vzhůru do ranních hodin. Přes den jsem nic necítil, ale zato v noci mě nohy neskutečně bolely.
Doktor v Soulu mi poradil praktikovat kuksando, poměrně rychle jsem uviděl světlo na konci tunelu a po několika měsících bolest úplně ustoupila a doposud se nevrátila.
Kuksando učitelka Toma Kumziene
Toma Kumžiene je kuksando učitelkou už čtyři roky. Momentálně studuje ergoterapii a prohlubuje svoje znalosti u známého odborníka Východní medicíny, stvořitele instituce tradiční Korejské medicíny Dr. Gary Wagman.
Je také zdravotní instruktorkou, EREPS členkou – její diplom ji dovoluje pracovat po celé Evropě.
Předtím Toma absolvovala studium na akademii ve Vilniusu, obor umění a design a také kulturní management na Ekonomické a Managementové univerzitě ISM ve Vilniusu.
Toma. Osudné poznání v Tibetu
Výňatek z knížky Algirdas Kumža ,,Himaláje. Diář jedné expedice“. Vilnius 2020.
Na podzim roku 2005 se pomalu blížil poslední den naší cesty. V chatce na svaté hoře Kailas jsme rychle snědli kaši a začali jsme stoupat nahoru. Na nebi pomalu zhasínala jedna hvězda za druhou, většina poutníků (pilgrimů) se teprve probouzelo. Hodně z nich si ani nestavělo stany na noc, lehli si na kožich a také se jím zakryli. Jejich vlasy a vousy byly zmrzlé, vaří si vodu na čaj a zvou i nás abychom si k nim přisedli. Připravují si tsampos – jejich každodenní jídlo z mouky a vody. Šest jaků táhne naše věci( jak je jeden ze zástupců pravých turů adaptovaný pro život ve vysokohorských oblastech Asie).
Dneska musíme vystoupat do výšky šesti kilometrů a potom ještě hodně hodin lézt dolů.
Při největším horku jsme dosáhli nejvyšší bod. 5560 metrů vysoko. Pilgrimové si po skupinkách sedli a dělili se o tsampu. Šťastný Tibeťan i mně dal lžíci svého každodenního jídla. Sluníčko září a my pozorujeme kouzelnou horskou krajinu, ale ještě nekončíme, už zase pospícháme dolů, na místo kde máme přespat. Po třech hodinách cesty dolů, jsme zjistili že se tam přespat nedá, museli jsme ještě pět hodin stoupat dolů. Všichni už byli unaveni, nejvíce Japonec Jošia. Ještě tři hodiny cesty ale Jošiův obličej je plný bolesti a on padá na kameny, přitom co si rukou drží levý bok. Jošia spadl na kámen a nehýbal se. Zkontroloval jsem ho – žije, dýchá, ale dneska jeho dobrodružství končí. Naši vůdci utíkali dál, jediná Japoncova naděje jsme já a Toma. Jošia celý bílý potichu trpí a slunce pomalu zapadá. Až sluníčko zapadne, všechno zmrzne. Jošija je veliký muž, takového na svých zádech dlouho neunesu. Nejlepší by bylo najít čím ho zvednou, ale okolo nebyl ani jeden strom, jenom kameny. Okolo nebyl ani jeden člověk, jen napůl žijící Jošia a já s Tomou. Potichu jsme přemýšleli co budeme dělat.
,,Ty zůstaň s ním a já půjdu dolů hledat koně.´´ Řekla Toma. ,,Sama a dolů???´´ Zeptal jsem se.
Toma už mě neslyšela, jenom si nasadila batoh a utíkala dolů. Čas plynul pomalu. Čaj mi došel, nabral jsem si vodu z horského potoka a pomalu ho podával nemocnému. Občas se mi začalo zdát že už nedýchá. Hned jsem ho bral za ruku a kontroloval mu puls – srdce mu bilo pomaleji a pomaleji. Okolo nikdo živý, jenom kameny a hora Kailas. Růžové nebe se mění v ocelově studenou barvu, tělo unaveného Japonce se třese.
Po třech hodinách se na obzoru objevil jezdec na koni. Společně jsme naložili zdrceného Jošiu na koně a pomalu šli dolů. Do tábora jsme se dostali za naprosté tmy. S námi cestoval i Korejec Jin Mok který zná tisíc let starou praktiku kuksando a tajemství akupresury. Bez váhání položil Japonce na zem a začal mu mačkat různé body. Velký chaos v Japoncově břiše – orgány se nedokáží domluvit, vysvětluje nám Jin Mok. Akupresura a horký zábal Jošiu během hodiny postavil na nohy.
Japonec chodil po táboře a všem děkoval.
,,Bála jsem se že Jošia umře,´´ řekla mi Toma. ,,Sama podniknout neznámou cestu jsem se bála méně. Nejdřív se mi zdálo že cesta je jenom jedna a že mě dovede až k táboru. Ale za chvíli se cesta začala rozdělovat do více malých pěšin. Začala být tma, zima a okolo nikdo nebyl. Do tábora jsem se dostala už za tmy, muž který měl na starosti koně kouřil u ohně, příběh o spadlém Japonci ho moc nedojal. Dost tvrdě jsem mu ukázala kam má jet. Muž celý nešťastný sedl na koně a vydal se cestou, kterou jsem mu ukázala. ´´
Toma se uklidnila, potom co Jin Mok postavil maroda na nohy, ale adrenalin se jí držel a dlouho přes mezeru ve stanu sledovala tajemné dálky. A když konečně usnula, provazy stanu se zamotaly a spadl na ní jak.